Když byl někdo v obchodě, nevěděl, co na tabuli přibylo. Když jsme si nepamatovali, jestli už někdo koupil brambory, koupili jsme je znovu. A protože nakupujeme často přes Rohlík, většina organizace zůstávala na jednom člověku.
Chtěla jsem něco jednoduššího a praktičtějšího. Nákupní seznam, do kterého může přidat položku kdokoli z rodiny a který se potom propojí s nákupem v Rohlíku.
Nechtěli jsme další univerzální aplikaci
Nejdřív jsme si prošli několik hotových aplikací. Některé byly příliš složité, jiné neuměly přesně to, co jsme doma potřebovali. Chybělo hlavně propojení mezi tím, co někdo napíše doma, a tím, co potom skutečně objednáme.
Sedla jsem si proto ke Claudovi a popsala mu, jak má naše řešení fungovat:
- seznam bude dostupný celé rodině,
- každý bude moci přidat vlastní položku,
- položky se rozdělí do kategorií podobně jako v Rohlíku,
- seznam půjde ovládat hlasem,
- hotový nákup se připraví v košíku,
- objednávku vždy potvrdí dospělý.
Nebyl to přesně specifikovaný projekt s technickou dokumentací. Začala jsem obyčejným vysvětlením, co doma potřebujeme. Claude pomohl návrh postupně rozpracovat a můj manžel řešil technické napojení a přihlášení.
AI tady technickou práci neodstranila. Pomohla nám ale dostat se k řešení, které bychom si sami od začátku nejspíš neuměli postavit.
Do seznamu může přidat položku celá rodina
Seznam máme na obrazovce u lednice, ale dostaneme se k němu i z mobilu nebo počítače. Položku lze přidat několika způsoby:
- vybrat ji z kategorie,
- napsat ji ručně,
- nadiktovat ji hlasem.
To poslední je možná nejpraktičtější. Vařím, zjistím, že došla mouka, a nemusím hledat tužku ani otevírat aplikaci. Řeknu „bílá hladká mouka“ a položka se objeví na seznamu.
Přidávat mohou i děti. To je skvělé do chvíle, než se na seznamu objeví fotbalové kartičky. Přesně to se nám stalo. Syn si chtěl vyzkoušet, jestli se jeho nápad opravdu dostane až do nákupu.
Dostal se. Jen ne až do objednávky.
AI připraví košík, ale nenakoupí bez kontroly
Když je seznam hotový, Claude ho odešle do Rohlíku. Podle názvu vyhledá odpovídající produkty a přidá je do košíku.
Pomáhá mu také historie nákupů a oblíbené položky. Když pravidelně kupujeme určitý druh mouky, může najít právě ten. U nejasných položek se doptá nebo nabídne variantu, kterou je potřeba zkontrolovat.
Výsledek ale není automatická objednávka. AI připraví košík, já ho projdu a teprve potom potvrdím nákup a zaplatím.
Tohle není nedokonalost systému. Je to důležitá součást návrhu.
Nechci, aby dítě přidalo do seznamu náhodnou položku a ta se bez kontroly objednala. Nechci ani zjistit až po zaplacení, že AI vybrala jinou značku nebo špatnou variantu produktu.
Automatizace tedy končí tam, kde začíná rozhodnutí o penězích. AI připraví práci, člověk ji schválí.
Největší problém nebyl nákupní seznam
Celé řešení vznikalo postupně během dovolené. Kdybychom u toho seděli soustředěně, odhadla bych čas na dvě až tři hodiny.
Nejtěžší nebylo vysvětlit, co má seznam dělat. Složitější bylo napojení účtů, oprávnění a technického zázemí. Řešili jsme přihlášení přes Gmail, Firebase, GitHub a způsob, jak aplikaci bezpečně sdílet mezi členy rodiny.
To je dobré vědět předem. Vytvořit s AI jednoduchou aplikaci může být překvapivě snadné. Propojit ji s dalšími službami a nastavit bezpečný přístup už je jiná část práce.
Právě proto bych tento příklad nebrala jako návod „postav si za odpoledne vlastní nákupní aplikaci“. Je to spíš ukázka toho, že když přesně znáš svůj problém, můžeš s AI hledat řešení, které nebude zbytečně obecné.
Malé řešení někdy porazí velký nástroj
Rohlík už vlastní nákupní seznam má. Funguje také hlasové zadávání. Přesto nám to nestačilo.
Ne proto, že by původní funkce byly špatné. Jen neřešily náš konkrétní způsob fungování: seznam na lednici, přístup více lidí, přehled o tom, kdo položku přidal, a kontrolu před odesláním objednávky.
To je důvod, proč mě na tomhle příkladu baví víc než samotné technické propojení.
Nejde o to postavit co největší aplikaci. Jde o to najít jedno místo, kde se v běžném dni opakuje zbytečné tření, a odstranit ho.
V našem případě bylo tření velmi konkrétní:
- Co už někdo napsal na lednici?
- Kdo to koupí?
- Koupil už někdo brambory?
- Co vlastně znamená tahle položka?
- Kdo ji přidá do košíku?
- Kdo objednávku zkontroluje?
Jakmile se tyto otázky přesunuly do jednoho jednoduchého systému, nákup přestal být úkol jednoho člověka.
Automatizace nemusí rozhodovat za tebe
Na našem domácím projektu je nejdůležitější právě to, že AI nedostala úplnou kontrolu.
Svěřili jsme jí:
- sběr položek,
- jejich třídění,
- vyhledání produktů,
- přípravu košíku.
Nechali jsme si:
- kontrolu obsahu,
- výběr konkrétních produktů,
- potvrzení objednávky,
- platbu.
Tohle je podle mě dobrý vzor i pro další domácí automatizace. AI nemusí všechno udělat sama. Často stačí, když připraví výsledek do bodu, kde ho člověk rychle zkontroluje a potvrdí.
Výsledkem není dokonalá aplikace. Je to malá domácí pomůcka, která řeší přesně ten problém, kvůli kterému vznikla.
A možná je to jedna z nejpraktičtějších podob AI: ne další nástroj, který se musíme učit používat, ale něco, co se přizpůsobí tomu, jak už doma skutečně žijeme.