Plánovala jsem, že si odpočinu. Tři týdny v Japonsku, telefon vezmu do ruky jen když budu chtít fotit. Hlavně žádná práce. Vydržela jsem to asi den a půl. Pak jsem si začala diktovat poznámky, dělat screenshoty a fotit. No a domů jsem se vrátila s desítkami různých poznámek a s hlavou, která jede na plné obrátky.
Tohle není cestopis. Je to pár věcí, které mi v Japonsku docvakly ohledně toho, co děláme v AI Ladies. A protože jsme si slíbily, že se učíme nahlas, píšu je sem, dokud jsou čerstvé.
1. AI není projekt. Je to návyk.
V Česku to známe: firma se rozhodne, že „udělá AI". Vznikne projekt, tým, prezentace, za půl roku se vyhodnotí, co to přineslo. A často nic moc. Protože mezitím všichni dál pracují postaru.
V Japonsku mě praštil do očí opačný přístup. Malá vylepšení, pořád, všude. V hotelu, v obchodě na rohu, ve vlaku. Nejde o to, že by každý hned dělal něco bůh ví jak převratného. Ale učí se a snaží se dělat každý den tu danou věc o trochu lépe než včera.
A přesně takhle podle mě funguje učení se AI. Ne „vyhradím si víkend a naučím se to". Ale: dneska zkusím jednu věc. Zítra druhou. Ta, co nefungovala, letí ven. Ta, co ušetřila deset minut, zůstává. Za tři měsíce se ohlédneš a zjistíš, že pracuješ úplně jinak, a ani sis vlastně nevšimla kdy se to stalo.
Proto v Hubu nechceme kurz na osm hodin, po kterém si pamatuješ zlomek a ten do tří dnů zapomeneš. Chceme prostředí, kam si každý týden přijdeš pro jednu věc, která ti ten týden reálně pomůže.
2. Regál, který mi vyrazil dech
Akihabara, velké knihkupectví, oddělení počítačové literatury. Čekala jsem regály o programování a pár knih o AI. Místo toho jsem stála před regály plné učebnic o AI. A v nich listovali úplně obyčejní lidé. Paní v kostýmku cestou z práce. Pán v důchodovém věku. Studentka.
Ne inženýři nebo vývojáři. Normální lidi, kteří se učí pracovat s AI stejně samozřejmě, jako se u nás lidi učí angličtinu.
A druhá věc: ty knihy měly řád. Úrovně, na sebe navazující díly, jasně řečeno, co budeš umět, až knihu dočteš. Žádné „486 tipů na ChatGPT". Struktura. Cesta. Když víš, kde na ní stojíš, přestane tě děsit, kolik toho ještě neumíš. Protože vidíš, co bude další krok.
Tenhle pocit chci přenést do naší AI Knihovny: méně přehlcení, a víc jako systém a cesta. (A jednu větší myšlenku, která se mi u toho regálu vylíhla, si zatím nechám pro sebe. Až ji domyslím, dočtete se ji tady jako první.)
3. Nikdo se neptal, jestli ho AI nahradí
Možná největší rozdíl byl v tónu. U nás se debata o AI pořád točí kolem strachu: vezme mi práci? Můžu tomu věřit? Není to bublina?
Tam jsem pořád dokola slýchala jinou otázku: „Co se mám naučit teď?" Bez dramatu. Prostě svět se mění, tak se přizpůsobím, jako už mockrát předtím.
V japonštině existuje pojem shoshin — mysl začátečníka. Ochota být znovu na začátku, ptát se hloupě, zkoušet. Přesně tohle je podle mě největší konkurenční výhoda, kterou dnes můžeš mít. Ne znát nejnovější nástroj, ale nebát se být zase začátečnicí a jít do toho bez předsudků, s dychtivostí a otevřenou myslí.
A upřímně? Přesně kvůli tomuhle jsme zakládaly AI Ladies. Aby existovalo místo, kde se můžeš zeptat na cokoliv a nikdo neobrátí oči v sloup.
Co si z toho beru pro nás tři a pro Hub
Malé kroky, pevný rytmus. Místo velkých předsevzetí jedna věc týdně. Proto chystáme Nástroj měsíce a pravidelný přehled toho nejlepšího. Ať se prostě máš čeho chytit, i když máš zrovna období, kdy nestíháš.
Učit se nahlas. Neznáme odpovědi na všechno a ani to nehodláme předstírat. Ale všechno, co zjistíme, najdeš tady nebo se o tom budeme bavit v callcastu a to včetně slepých uliček.
Míň balastu, víc zenu. Knihovna Hubu nebude zaplevelená skládka odkazů a vygenerovaných textů. Bude mít úrovně a pořádek, ať vždycky víš kde jsi a co bude tvůj další krok.
Jet lag už skoro odezněl. Poznámky zůstávají. A jestli si z celého článku máš odnést jednu větu, ať je to tahle: Nemusíš stíhat každou novinku v AI, stačí, když každý týden uděláš jeden malý krok a nepřestaneš.
ではまた (dewa mata) .. něco jako .. tak zas příště — Katka